PaedDr. Zdeněk Peša | Rozhovor
538
post-template-default,single,single-post,postid-538,single-format-gallery,ajax_fade,page_not_loaded,,qode-title-hidden,qode_grid_1300,hide_top_bar_on_mobile_header,qode-content-sidebar-responsive,qode-theme-ver-10.0,wpb-js-composer js-comp-ver-4.12,vc_responsive

Rozhovor

Zeptali jsme se kandidáta do zastupitelstva Jihomoravského kraje 2016 za KDU-ČSL
PaedDr. Zdeňka Peši, starosty Olešnice a zastupitele Jihomoravského kraje

Dnes jste zkušeným a dlouholetým komunálním politikem, měl jste k této kariéře nakročeno už od mládí?

Rozhodně ne. Politika je výkon mandátu od voleb do voleb a já se chtěl věnovat něčemu, co by mě bavilo a živilo dlouhodobě. Zaměstnání, které by mne nejen bavilo, ale které by mělo perspektivu a vážnost. Od dětství žiju v Olešnici, kde jsem vychodil základní devítiletou školu. Učitelé na obecné škole (často už důchodci), byli představitelé staré gardy s tradičními vyučovacími metodami (každý zná svého učitele Igora Hnízda). Na ně dodnes rád vzpomínám, a ti mne nejspíš také inspirovali. Také proto jsem po ukončení studia na boskovickém gymnáziu vystudoval Pedagogickou fakultu brněnské univerzity (UJEP). Po absolvování povinné základní služby, kterou jsem jako absolvent u spojařů v Berouně zdárně přežil jako štábní písař, jsem nastoupil v rodné Olešnici jako učitel třeťáčků a čtvrťáčků.

A vzpomínky na léta za katedrou?

Tehdejší třídy školy byly naplněné generací Husákových dětí, a proto tehdejší moje denní dávka 35 sešitů diktátů a plná stařičká tělocvična do sebe narážejících žáků patří dnes na venkovské škole už jen ke vzpomínkám. Protože jsem byl tehdy ve sboru nejmladší a fyzicky celkem zdatný, bylo mi jaksi automaticky přiděleno účastnit se s vybranými žáky okresních sportovních klání. Tehdy byl běh, skok a hod celkem běžným tělesným úkonem venkovských dětí, které docela slušně bodovali i mezi žáky sportovních škol. Dnes bohužel statistiky uvádí jako zdatnější a více sportující děti z měst…

A co váš titul před jménem?

Práce učitele mne sice bavila a naplňovala, ale protože jsem nechtěl spadnout do každodenní rutiny, připravoval jsem se ke složení rigorózní zkoušky. Jako mety v životě, nejen proto, abych si po jejím složení připojil ke jménu titul PaedDr. Doktor pedagogiky. Ne, že by to tehdy ve školství něco znamenalo. Dodnes se mne hodně lidí ptá, čeho že jsem vlastně doktor. A babička mne krátce poté, co se dozvěděla, že jsem „ten doktor“, při návštěvě žádala, ať jí ovážu koleno. No vidíte a dnes se to ve sborovnách magistrami jen hemží a nikdo po nich nepožaduje vydání léku na recept. (smích).

Byl jste tehdy také prvním autorem regionálních učebnic prvouky a vlastivědy v České republice.

Ano a snad právě proto, že si mne v Praze všimli, jsem byl jmenován následně recenzentem učebnic pro MŠMT. Skončil jsem pro starostovské časové zaneprázdnění. Dodnes se ve školách učí z učebnic, kde jsem uváděn jako recenzent.

Když už jste jako uvolněný starosta ve škole nepůsobil, byl to konec s pedagogikou?

Jistěže ne. V olešnické škole jsem skoro denně, už jako starosta jsem vystudoval speciální pedagogiku při specializačním studiu na Filozofické fakultě Masarykově univerzitě v Brně při úžasných studijních setkáních s Prof. Zdeňkem Matějčkem a nedávno jsem absolvoval vzdělávání pro ředitele školy. Velmi přínosné pro mne bylo po dvě volební období předsedat Komisi pro výchovu a vzdělávání Rady jihomoravského kraje.

A co Vaše rodina?

V době začátku svého pedagogického působení jsem se oženil se svojí ženou Dagmar. Tehdy byla studentkou pedagogické fakulty a později se stala učitelkou v olešnické škole. Spolu máme syna Roberta, dnes studujícího poslední ročník Právnické fakulty MU v Brně. Zatímco synovou zálibou je aikido, já se angažuji řadu let jako dobrovolný hasič. Dnes spíše jako podporovatel a mnohem méně než manželka, zanícená členka SDH ve svém rodném Velkém Tresném. Mne můžete občas vidět s brokovnicí. Ne snad že bych lovil něco jiného než asfaltové holuby na střelnici. Společnou naší zálibou je cestování.

Na Internetu jsou na vás odkazy jako na autora knih a publikací

Jako dětský účastník řady besed u kamen u stařečků a stařenek, či u draní peří, jsem po dědečkovi převzal tradici „lidového vypravěče“ a řadu tehdy vyslechnutých vyprávění jsem převtělil do knížek pověstí a pohádek. Mnoho čtenářů může znát např. knihu Pověsti a pohádky od Svitavy od Svratky. Věnuji se také vlastivědným otázkám např. nedávno (ke stému výročí vyhlášení) vydanou knihou I. světová válka a soudní okres Kunštát. Další knížky jsou s regionální tématikou. Nechybí učebnice. Nově chci dětem připomenout pravěk českých pohádek z poloviny 19. století sesbíraných tehdy na Olešnicku, které jsem použil jako námět pro knihu s titulem Zapomenuté pohádky.

Kromě toho, že občas něco napíšu, od dětství tzv. ležím v knihách, dnes nejčastěji s válečnou a historickou tématikou, dříve fantasy a sci-fi. Knížka před spaním je pro mne už léta součástí nutné a vítané psychohygieny.

Dostáváme se k otázce vašeho olešnického starostování

Být učitelem na venkovské škole bylo a často dosud je spojeno s angažovaností v obci, ve spolcích, v komunální politice. Nejinak tomu bylo i u mne. Jako nezávislý kandidát v prvních svobodných volbách do zastupitelstva obce jsem získal mnohem více hlasů než mnozí zvolení zastupitelé za volební uskupení a strany. Zvolen jsem však nebyl, protože povolební přepočty hlasů kandidátům jednotlivcům nepřejí. V dalších volbách v roce 1994 jsem byl již zvolen z kandidátky sdružení nezávislých kandidátů starostou obce Olešnice. A potom ještě pětkrát, naposledy v roce 2014. Znamená to 22 roků v čele Olešnice. V těchto letech se z obce Olešnice stala v roce 1999 Vesnice roku ČR, aby se ještě téhož roku (na poslední chvíli – jen pár dní před tím, než to počtem 3000 obyvatel znemožnil zákon) stala městem.

Kromě zkušeností v komunální politice jste si vyzkoušel reálně také práci krajského zastupitele, o kterou se v říjnových volbách znovu ucházíte.

Ano, bylo to ve dvou volebních obdobích. V letech 2000-2004, když jsem patřil k „otcům zakladatelům kraje“ a v letech 2012-2016.

Při posledních krajských volbách vás někteří novináři nazvali „skokanem roku“.

To bylo jistě s velkou nadsázkou. Je však pravdou, že mne voliči jako nestraníka na kandidátce KDU-ČSL posunuli kroužky – preferenčními hlasy z 22 nevolitelného místa na místo třetí (!). Určitě mi chtěli dát najevo, že jsou to jejich stejné hlasy, kterými jsme společně vstupovali do klání do senátu.

Vaše dvojí angažmá v senátních volbách nebude mít třetí opakování?

Víte, ve dvou volbách, těch prvních s podporou kolegů hasičů, v druhých s podporou KDU-ČSL, která ztratila v té době poslanecké zastoupení, to byl boj Davida s Goliášem. Přestože David nezvítězil, neprohrál. Tehdejší třetí a druhé místo mezi kandidáty mi po létech připomíná úžasnou podporu lidí v regionu, kteří mi věřili. Doufám, že tuto důvěru neztratili a že ji projeví znovu, tentokrát kroužkováním na kandidátce KDU-ČSL pro krajské volby. Zde jsem jako kandidát s číslem 16 nasazen jako nestraník nejvýše, nicméně jen s malou šancí se stát krajským zastupitelem bez preferenčních hlasů.

Protože v letošních senátních volbách jsem se rozhodl už nekandidovat, rád bych v senátním obvodu Blansko podpořil Ing. Jaromíru Vítkovou, místostarostku Boskovic, stejně tak, jak ona podpořila moji kandidaturu v minulých senátních volbách. Doufám, že také můj tehdejší „spolukandidát“ z brněnského senátního volebního obvodu Ing. Stanislav Juránek bude znovu zvolen senátorem, a nepochybuji, že opět získá spoustu preferenčních hlasů v krajských volbách.

V souvislosti s minulými senátními volbami si neodpustím ještě jednu poznámku, že ač nestraník, já stranu, která mne podpořila, neměním.

Ucházíte se tedy o preferenční hlasy v krajských volbách. Jako člen klubu zastupitelů KDU-ČSL jste prosazoval v současném krajském zastupitelstvu volební program této strany. Nicméně měl jste svoje osobní témata?

Jakými jinými tématy bych se mohl jako pedagog a dlouholetý předseda Spolku pro obnovu venkova v Jihomoravském kraji a starosta Vesnice roku ČR zabývat, než školstvím (jako předseda komise rady kraje) a rozvojem jihomoravského venkova (místopředseda komise rady kraje).

Komise pro vzdělávání rady kraje se pod mým vedením scházela jako poradní orgán rady nejčastěji ze všech komisí a jednání každé rady kraje mělo k dispozici její doporučení. Komise pro zemědělství a rozvoj venkova pak velmi aktivně podporovala venkovské rozvojové dotační programy. Mezi malými obcemi obzvlášť ceněný Program rozvoje venkova JMK, určený pro stovky projektů obcí, kraj v tomto volebním období navýšil finančními prostředky z podpory v roce 2013 ve výši 12 mil. Kč na 50 mil. Kč v roce 2016(!).

Olešnice se stala také místem velké přírodní pohromy při bleskové povodni v roce 2002 a další v roce 2006. Přesto se nejen vzpamatovala z těchto ran, ale stala se z neznámého místa na mapě vyhledávaným turistickým místem. Je to tak?

Zmíním pro odpověď na vaši otázku např. nové vyhlídkové věže s cyklotrasami, nová muzea – strašidel a historických vozidel. Největším zimním lákadlem pro turisty a sportovce je olešnický ski-areál otevřený v roce 2006. Vznikly i nové tradice – městské pivní slavnosti a Václavský jarmark, nově dožínky. V okolních obcích i v Olešnici je řada víkendových obyvatel. Ti nezapomenou navštívit řeznictví či prodejnu mlékárny. Mléko a mléčné výrobky, maso a masné výrobky, to je to, čím se může Olešnice chlubit tradičně.

Aby se občané nemuseli obávat povodní, byly jako jen v jedné z mála obcí vybudovány protipovodňové poldry, dokončovány jsou pozemkové úpravy a letos bude prohloubeno a upraveno koryto říčky Hodonínky. Chloubou Olešnice je mateřská a základní škola, jeden příklad mnoha milionů dotací z EU v Olešnici za všechny.

Bez komentářů

Přidat komentář